Jak vnímáte, kam se nyní gaming dostal? Že se z toho po letech soukromé zábavy stala veřejná a stále úspěšnější disciplína?
„Myslím, že ten posun je obrovský. A extrémně rychlý. Což může být i lehce problém, neboť to vše roste tak rychle a organicky, že samotné prostředí občas naráží na chvíle, kdy nevíte, zda se máte vydat touto cestou nebo jinou. Dobré ale je, že jak vznikají týmy, kluby a profesionální hráči na všech kontinentech, tak se všechny ty varianty zkouší na různém prostředí. Jedna pak uspěje, druhá méně a zbytek se může poučit. Gaming je navíc skvělý v tom, že zatím není extrémně regulovaný, co se kreativity týče, je víceméně neomezený a zároveň může skloubit i tyto prvky sportovního marketingu, v nichž se mohou jak hráči, tak partneři vyřádit.“

Co ale říct k té zaběhlé mantře, že počítače berou děti od aktivního sportování?
„S tím nesouhlasím, vždyť i ti hráči musí mít fyzičku, aby u toho vydrželi. My se například snažíme a po našich hráčích si i vynucujeme, aby sportovali. Vezměte už třeba, že hráč na nejvyšší úrovni hraje třeba pět až sedm dní v týdnu dvanáct hodin denně. To se nedá vydržet, aniž byste se hýbal. Navíc i ty samotné týmy chtějí zvýšit životnost svých hráčů, neboť jsou to pro ně právě ty celebrity, které jim získávají slávu a proslavují jejich značku. Je tedy v jejich zájmu, aby gameři byli vzdělaní a fit.“

Pokračujte…
„Když si třeba představíte, že jste na turnaji týden v kuse a chcete vyhrát část dotace, tak vás jedna chyba může stát celou hru a celý turnaj. Musíte tedy vydržet celou dobu v maximálním soustředění a to se nedá, aniž by vaše tělo bylo fit. Mít tam někoho, kdo by byl slabý a v půlce turnaje ho začaly bolet záda... v tu chvíli jde spousta energie jinam, než potřebujete.“

Jak pozorujete i ten příliv samotných fanoušků. V některých zemích se už i vyprodávají hokejové arény na střety gamerů, že?
„Co mám čísla, tak aktuálně v Severní Americe jsme, co se fanoušků týče a zájmu lidí o gaming, na úrovni hokeje a baseballu. Do tří let to prý má dohnat i americký fotbal. To si myslím, že tak rychlé nebude, ale ten údaj je minimálně zajímavý. Velký rozdíl mezi klasickým vysíláním fotbalu a esportu je však interakce. Fotbal a tyto aktivity v televizi a dalších médiích jsou pasivní konzumací, kdežto esport nabízí aktivní konzumaci. Dovedete si představit, že by Messi šel trénovat na hřiště Barcelony a měl v uších sluchátko a tam mu fanoušci říkali, co má dělat?

Ne.
„Přesně tak, je to nepředstavitelné a my jsme vůbec rádi, že taková celebrita promluví k fanouškům alespoň na tiskovce a pak se na ulici někomu podepíše. Přitom esportoví hráči denně zapínají své vysílání a fanoušci, kteří na ně mohou v jeden moment koukat, mohou tomu hráči i ovlivňovat jeho hru. Mohou se ho ptát: Proč jsi nahrál zrovna tam? A on jim to může vysvětlit. To Messi se s vámi takto bavit nebude. Nebo když skončí jedna půlka fotbalového tréninku a on se zeptá: A co mám dělat v té druhé, hlasujte o tom... Ta interakce s fanoušky je super a více do toho všechny vtáhne.“

Je třeba i určitým nábojem, že gamingový hráč může být teoreticky ukrytý v každém z nás?
„Ano, vtipné je, že řada úspěšných hráčů vzniká tak, že se zraní v klasickém sportu, třeba i na vrcholové úrovni, pak se zraněním zůstanou doma, ale pořád v sobě mají tu bojovnost a vůli. Gaming je však dobrý v tom, že je "easy to learn, hard to master" (naučíte se lehce, ale těžko se stanete mistrem). Lidé mají možnost se velmi rychle dostat do hry... kdybych teď třeba chtěl ve fotbale vyzvat Messiho, tak to nedám, protože on to hraje od šesti let. Jenže pokud bych v esportu dostal k práci šestnáctiletého kluka, který bude alespoň trochu šikovný, tak do dvou, tří let z něj dovedu udělat fakt kvalitního hráče, který bude hrát první ligu. To je ve fotbale nebo v tenise bez šance. Zde je ta doba než vás rodiče dají na sport a něco dokážete, strašně dlouhá a nejistá. Kdežto v esportu teoreticky rodič za tři roky ví, jestli ta jejich malá ratolest bude úspěšná.“

Nebojíte se nicméně, že esporty takto mohou do budoucna vytlačit reálný sport?
„Nebojím a ani v to nedoufám. Sport extrémně podporuju, myslím, že by měl být součástí života každého z nás. Ať už jsme to my, kteří pracujeme v kanceláři, esportovci nebo někdo jiný, vše se musí dělat s mírou. Nemůžete sedět celý den za počítačem, já říkám: vyběhněte ven, sportujte! Vzorec, který vnímáme v eSubě pro úspěšného hráče je: chytrý člověk a člověk s aktivním sportem, který má zázemí ze svého sportu, protože ho hrál. Jen tak má mentalitu vítěze, chce se učit a pracovat na sobě, protože to je něco, co musíte mít zažité. Pokud naopak někdo nemá tréninkovou morálku, nebo nebude respektovat příkazy koučů, tak může být talentovaný, jak chcete, ale přesto se s ním nedá pracovat. Takže říkám: Sport je super a dělejme ho všichni.“

Jak tedy hráče možná v kritickém období ochránit před jimi samotnými?
„To se na jednu stranu nedá. Tohle je tak dynamické prostředí, že je to i o těch jednotlivých ambasadorech v daných zemích. V Česku jsme to doufám my, ve světě i třeba tvůrci samotných her, kteří i teď omezují minimální věk hráče, který může hrát na profesionální úrovni. Ti samotní velcí hráči si stanovují pravidla, protože jim také záleží, aby to prostředí bylo zdravé. Když má naopak desetiletý kluk vizi toho, že za dva roky bude vydělávat, lehce se vykašle na školu, protože na to není připravený. Z toho důvodu jsou tyhle kóty super, nicméně to břemeno neseme všichni.“

A pak je tady další probíraná otázka: Co gaming a olympijské hry?
„To je komplikované téma, nicméně je dobře, že se o tom lidé baví, protože to gamingu pomáhá. Za mě si však myslím, že gaming na olympiádu nepatří. Jednak pan předseda MOV Thomas Bach řekl, že za jeho vlády gaming součástí olympiády nebude, čímž nám jasně dal najevo, co si o gamingu myslí a pak… gaming má své vlastní olympiády, své turnaje a šampionáty. Co je pro sportovce, který od mala nějak vyrůstá, vrchol kariéry olympiáda, to je pro gamery The International nebo Intel Extreme Masters Katowice. A to jak olympiáda rezonuje ve sportu, tak by v gamingu takhle nerezonovala, tudíž nevím, proč míchat dva světy, které spolu nemusí spolupracovat, ale mohou existovat vedle sebe.“

Jak tedy vidíte současnou situaci i v porovnání s reálnými sportovními kluby? 
„Tak půl roku starý údaj třeba je, že už asi sto třicet klubů angažovalo své vlastní hráče. I za Spartu například nyní hrají fotbalisti i esportovci.“

A dál?
„Když zůstaneme u sportovních klubů, tak v Belgii celá první fotbalová liga má paralelu v tom klasickém fotbale. V Americe zase probíhalo v minulé sezoně NHL paralelně pár turnajů po celém světě: evropská kvalifikace, americká kvalifikace, kanadská kvalifikace a vše končilo obrovským vyvrcholením v Las Vegas. Jednotlivé sportovní ligy, od NBA, fotbalu, hokeje, začínají virtuální svět akceptovat a začleňovat do svých struktur. Vidí, že svým klasickým vysíláním oslovují čím dál jen starší generaci a ta mladá jim uniká, protože ta nezapne televizi, aby se šla podívat na zápas NHL... ta si pustí maximálně nějaké shrnutí a to udělá ještě na Facebooku, přičemž si předplatné NBC ani nezaplatí. Takže i oni přemýšlí, jak tu mladou generaci do toho zapojit, vrátit ji do svého sportu a nějakou cestou jim ten klasický fotbal či hokej zase prodat. A když už ne, tak minimálně tu svou cílovku získávají pro své partnery zpět.“

Když se podíváte o deset let dopředu, jak by mohl svět gamingu vypadat?
„Myslím, že pomalu přestaneme koukat na televizi, budeme sledovat online vysílání, z hráčů budou celebrity, jako jsou Messi a Ronaldo a věřím, že se už gameři nebudou bát říct partě kamarádů: Já jsem profi gamer. Budou se tím naopak chlubit a lidi je budou na ulici zastavovat a chtít se s nimi fotit.“